Psychiatria pre prax 3/2001

Farmakoterapie panické poruchy

Panická porucha jako diagnostická jednotka byla definována až v roce l980 v DSM-III. Některé její příznaky byly samozřejmě popsány mnohem dříve: první dochované zprávy pocházejí z roku 400 před naším letopočtem. V průběhu času se měnily názvy pro skupinu symptomů, které dnes tvoří tuto nozologickou jednotku. Jejich soubor byl však vždy uváděn jako syndrom, nikoliv jako porucha nebo choroba. S ohledem na soubor příznaků, který výrazně imituje řadu tělesných obtíží, není ani dnes správně a včas diagnostikována. Je proto dlouhodobě a veskrze neúspěšně léčena nepsychiatry, a to zvláště internisty. To vede následně k její chronicitě a rezistenci na léčbu. Celoživotní prevalence panické poruchy se uvádí 2–3 %. Poměr u žen a mužů je 4:1. Porucha se nejčastěji objevuje v polovině třetího decenia, vznik před 15. rokem a po 40. roce je zřídkavý. Komorbidita je častá, a to jak s psychiatrickými, tak i s tělesnými nemocemi.